Jak již vzpomenuto v pozvánce na tuto akci, bylo letošní jaro i začátek léta poněkud neobvyklé. Ve snaze alespoň jednou se sejít před rozjezdem na dovolené a dětské tábory, uspořádali jsme pro malé i velké zájemce v poslední sobotní červnové odpoledne tuto malou společenskou záležitost.
Času na přípravu nebylo mnoho, ale i tak měly děti možnost vyzkoušet ve třech disciplínách své pohybové dovednosti. V duchu „boje s koronavirem“ se snažily sestřelit jej prakem (ukázalo se, že ne po každém zásahu kamínkem nafukovací balonek praskne), odhodit do koše (tenisák ale musel do koše spadnout až po odrazu ze země), nebo napálit jeho malovanou podobu baseballovým míčkem pomocí pálky z odpaliště (vyrobil Aleš). Ukázalo se, že i děvčata, která jsou již téměř slečnami, zacházela s prakem s velkým zájmem a zručně. Šikovnost, se kterou některé děti mávaly s baseballovou pálkou, hned nabízela úvahu o uspořádání skutečného turnaje v této perfektní kolektivní hře a zábavě. Ale to až někdy příště.
No a dospěláci? Dospěláci se v tom pěkném teplém letním počasí pohodlně usadili, rozhlédli se okolo sebe a… začali konzumovat. Šárka, Petr, Renďa v pozicích kreativních výrobců teplých dobrot (steaky, langoše, klobásy, grilovaná křidélka, skvělý salát, dresinky a určitě ještě něco), Katka s Lídou coby šumná obsluha výčepu, k tomu Jožka Kejzlar jako producent na místě pečeného výborného chleba (viz jeden ze snímků). Úmyslně si dovoluji v našich spolkových textech pomíjet příjmení všech, kteří jakkoliv přikládali či přikládají ruku k dílu, protože se jednak dobře známe, a hlavně se to pak lépe čte bez těch příjmení a krom toho by tam těch Krejčí bylo moc (J). U Jožky Kejzlara činím dnes výjimku, protože, ač již ve Lhotě bydlí několik roků, není všem ostatním až tak dobře znám. Nezapomenutelně se však do dění v našem spolku zapsal tím sobotním chlebem, a také poznámkou na valné hromadě, kdy prohlásil, že když bude třeba, tak on má doma všechny typy narážečů na pivní sudy. Co dodat?
Nerad bych ale zapomněl na všechny další spolkaře, kteří jakkoliv přiložili ruku k dílu před, během i po akci a přispěli tak ke spokojeným výrazům ve tvářích zúčastněných. Ten nemohl zahnat ani prudký déšť, který ale po půlhodince zmizel, aniž by dokázal uhasit ten krásně rozhořelý „kanadský kmen“, který se stal dekorací večera. Takže děkujeme Lídě, Katce, Martinovi, Alešovi, Honzovi, Břéťovi a všem dalším, na které jsem třeba zapomněl.
A slovo na závěr? Poslední spokojení účastníci se rozcházeli do svých domovů hluboko po půlnoci.
-bk-
Foto: Marlena Kovařík
